Že nic ze zmíněného neznáte, protože ve střední Evropě se tohle přece neděje? Ale děje. Lidé z Ústí nad Labem podobné věci zažívají často. Letos takhle strávili první květnový den a spolu s nimi sdíleli strach i členové organizace Konexe. Byli připraveni vlastními těly bránit obyvatele tří ústeckých domů. Samozvaní holohlaví ochránci pořádku ze všech koutů České republiky a jejich kamarádi z Německa by totiž přesně tam nejradši napochodovali a vysvětlili místním rodinám, že ve svém městě nemají co pohledávat. Aktivita Konexí mě zaujala, a tak jsem se rozhodla jim a hlavně Ústečanům pomoct.
Růžové slunce
Je krátce po desáté hodině dopoledne, slunce svítí a začíná sváteční den. Ústí nad Labem ale vypadá jako město duchů. Ulice jsou prázdné, jen vždy na rohu hlídá několik policistů. Pečlivě si prohlíží těch pár postav, které okolo nich tu a tam projdou, a když zaznamenají cokoliv podezřelého, podávají si vzájemně hlášení. Pro paranoiky hotové peklo. Ti, co přijeli do města vlakem, jsou sledováni dvojnásob, protože Ústí se dneska budou snažit dobýt (nebo dobít?) hlavně přespolní.
Před domy v Klíšské ulici nervózně postává několik lidí. Většina z nich kouří a ustaraně se rozhlíží okolo. Napětí trochu rozmělní až příchod jejich přátel z Konexí. Zdraví se a objímají, je vidět, že už spolu zažili lepší chvíle.
„Jak to, že město tohle povolí? To se nás chtějí zbavit?“ ptá se rozčileně chlap jako hora, kterému tady přezdívají Krakonoš. K naštvání má minimálně dva dobré důvody, jeden drží v náručí a ten druhý zvědavě vykukuje ze dveří. Obě děti ví, že když se táta rozzlobí, končí sranda.
Za chvilku si před dům troufnou i další děti. Mají před sebou tak dvě hodiny, kdy si můžou užít volného dne venku. Jakmile náckové přijedou do města, rodiče je zaženou domů. Zatímco dospělí vítají psychology, faráře i další lidi, kteří je dneska přišli podpořit, děti mě odvádí za dům. Nemám nejmenší tušení, co tak dělat s desetičlennou skupinou ve věku od tří let do puberty. Když si sednu na zem a marně vzpomínám na nějaké hry z dětství, vytvoří se okolo mě půlkruh a děti mě zavalí dotazy. Nejprve přichází jednodušší „Jak se jmenuje tenhle brouk?“ nebo „Odkud jsi?“, později řeším i zapeklitější rébusy jako třeba „Proč se písek sype?“ Nakonec se vyptávám já. Dozvídám se třeba, že ti, co už jsou školou povinní, musí docházet každý den až do Předlic, což je ústecká sociálně vyloučená lokalita. A že z vysněných povolání je momentálně v kurzu kuchař. A pak taky spoustu jmen a přezdívek, které si přes veškerou snahu nemůžu zapamatovat.
Největší úspěch u dětí ale budí velké bublifuky, fixy a prázdné papíry. Když se všechen saponát rozplyne v barevných bublinách, sesedají si děti na obrubník a všechny poctivě kreslí. Hotová díla pak izolepou připevňují na podezdívku domu. To aby „skini“ viděli, jak jsou šikovní. Kdyby domnělí adresáti obrázkových vzkazů do naší venkovní galerie opravdu přišli, našli by tam asi 200 srdíček, mnohdy vyrovnaných v řadách za sebou a propíchnutých šípy, květiny různých velikostí a barev, pár autoportrétů nebo návrhy kérek, které si jejich autoři jednou určitě nechají někam vytetovat.
Šestiletá dívka s velkýma pomněnkovýma očima mi pyšně podává obraz růžového slunce. Všimne si toho její starší kamarádka, poučí ji, že slunce přece bývá žluté a začne vyjmenovávat barvy všech fixů, které máme. Když to zvládne česky, zkusí to znovu v angličtině. Jde jí to dobře, jen u šedé a zelené se na chvilku zarazí a na černou si nevzpomene vůbec. Prý to není důležitá barva.
No pasarán!
Okolo poledne přinesou dobrovolníci zeleninovou polévku a banány, což si pochvalují hlavně děti. Najednou je ale rodiče začnou hnát domů. Chvilku nechápu, co se děje, až pak si všimnu, že se k nám blíží asi čtyřicetičlenná skupina cizích lidí, kteří mluví německy. Mám strach, protože netuším, kdo to je a co se tady všechno může dneska semlít. Pokukuju po ostatních, nikdo se ale k žádné akci nemá. Právě příchozí se usmívají a přátelsky nás zdraví. A já zjišťuju, že jsou to němečtí antifašisti, takže vlastně naši. O chvilku později přijede německé auto. Je plné oblečení, které si Ústečtí mohou rozebrat.
Asi v půl čtvrté se přesouváme na konec Klíšské ulice, abychom vyholeným pitomcům dali najevo, že s nacistickými pochody ani pogromy se smiřovat nehodláme. Přidáváme se k lidem z Předlic i antifašistům, kteří byli dopoledne v nedalekých Mánesových sadech. Spojujeme se v jeden velký průvod. Místní lidé a představitelé Konexí domlouvají s antikonfliktním týmem, abychom mohli náckům zabránit v průchodu ulicí. To se nakonec skutečně podaří.
Pochod holých lebek máme na dohled, ale ze svého místa přes policejní barikádu nevidím. Později se dozvídám, že nad nimi máme kromě morální i početní převahu. A že nejsme první, koho na své trase náckové potkávají. V centru města s nimi pochodovala armáda klaunů, jinde na ně čekali lidé se vzkazy „Mnoho skopců – tupé stádo“, „Máchu na vás, holoto!“ nebo upozorněním „Nádraží je jiným směrem!“
Voláme „Stop pogromům“, „No pasarán“ a „Černí, bílí, spojme síly!“ Když se okolo sebe rozhlédnu, vidím lidi různého věku, povolání, světlé i tmavé, zrzavé, s dredy i ty, kteří si hladí pleš a se smíchem se brání pokřikům „Nic na hlavně – nic v hlavě!“ Novináři nás všechny asi označí jako „antifašistické radikály“ nebo „romský pochod“. No budiž. Když ale do ulic vyrazí nacisté, slušní lidé musí být radikální. A nesmí se bát říct: My všichni jsme cikáni!
Pro dnešek v bezpečí
Když pozdě odpoledne jedu domů, doufám, že dnes mohou Ústečtí spát klidně. Pokud vím, nikomu se nic nestalo. Místo, kde jsme byli my, se na jeden den stalo nejbezpečnější lokalitou v České republice. Nad náma lítal vrtulník, ulice byla uzavřena, policisté z různých složek, v uniformách i v civilu, dělali svou práci dobře. S jejich pomocí si místní lidé svou ulici pro dnešek ubránili. A město zůstává hlídané až do noci. Je to potřeba, večer se totiž pár nácků skutečně vydává do míst, které jsme blokovali. V nedalekém Kauflandu je pak policie zadrží.
Ale co zítra, příští týden nebo zase za rok? Bude to jako v maďarském filmu Je to jen vítr, kde režisér Benedek Fliegauf nechává své hrdiny žít ve strachu, že je v noci přijdou náckové vystřílet stejně jako nedávno jejich sousedy? K tomu, abyste někoho umučili, se ho nemusíte ani dotknout. Stačí jen vyvolat dojem, že jemu a jeho blízkým chcete a můžete ublížit. Tak co, opravdu dovolíme, aby se tohle dělo obyvatelům českých měst, našim sousedům a nám samotným?
(Nefotila jsem, ale moc pěkné snímky z celého dne od Gustava Pursche najdete na Facebooku Konexí.)